 |
Lenka Brodecká svým prozaickým debutem ukázala, zač je toho loket. Knížku pro děti, která se tváří, jako by ji vydal Baobab – především díky půvabně nezaměnitelnému výtvarnému rukopisu ilustrací Alžběty Skálové – si vydala sama. To bývá často případ knížek, které nakladatelství odmítají, a proto trochu podezřelých. V případě Pišťuchy a jejích problémů se však běžnou distribucí dostává ke čtenáři titul, který by mohl být ozdobou edičního plánu leckterého renomovaného nakladatelství. Tento chybějící „kontext“, který může být i výhodou, je možná důvodem, proč se o knížce – zatím – málo mluví. Tedy – promluvme si o pišťuše. Arciť nejen o pišťuše. Taky o macarátovi, vychucholovi, salanganě, klopušce a kynkažu... netřeba asi pokračovat, aby si leckterý rodič začal ťukat na čelo, s čímže si to na děti Lenka Brodecká chce přijít. Autorka sama to vysvětluje takto: „Lhala bych, kdybych tvrdila, že miluju přírodu a obdiv k ní mě pohání ke klávesnici. Zvířata jsem si zamilovala – jak jinak – skrze jazyk. Estetika zoologických pojmenování byla spouštěcí inspirací a také prvním kritériem volby hrdinů...“ Výčet podivných zvyků těchto podivně znějících tvorů pak sám o sobě vystačí na malé obludárium, kterým knížka v jedné rovině také je – ilustrátorčiny retroakvarely evokují zaprášenou krásu prastarých atlasů. Až potud by se ještě pořád mohlo jednat o knížku pro zaníceného mladého přírodovědce. Jenže autorka svůj nápad dokázala patřičně zužitkovat a z výstřelků evoluce učinila nosné dějové linie pro dvacet krátkých příběhů. Tedy pardon: v nonsensové epizodě Gekon není vidět se nestane vůbec nic... proč, to může být jasné z názvu. A příběh Mořská okurka miluje horor je, řekněme, didakticky méně korektní – o vyvržená střeva v něm není nouze. O všech příbězích však platí, že by obstály i bez svých excentrických hrdinů, respektive bez jejich jmen svádějícím k samoúčelné jazykové hře. |